Album „Aealo“ má skutečně zvláštní příchuť. Po tom všem, co nám kdy dříve jeho autoři ROTTING CHRIST naservírovali, sice v souvislosti s ním není možné mluvit o čemkoliv nečekaném nebo dokonce šokujícím, nicméně přítomnost jakési jeho příznačné nálady je zřejmá od toho nejprvnějšího okamžiku, kdy se album ve své titulní skladbě otevře. Temný prožitek v ní má své výsostní postavení, v němž je hýčkán rytmickou zarputilostí, ostře zraňující riffovou výpovědí kytar a mimoto i razantním nakročením k řeckému folklóru (zde prezentovanému mimo jiné také tradičním ženským sborem Pliades či některými lidovými nástroji). Skoro jako kdyby kapela dala na slova kolegy V-dura, který v recenzi na předcházející titul „Theogonia“ vyzdvihl právě tyto její kompoziční a aranžérské schopnosti s příkladným odkazem na skladbu „Nemecic“. Přidržíme-li se totiž právě její stavby a struktury, zjistíme, že prakticky celé „Aealo“ je vybudováno na stejných základech jako ona.

Dochází tak k dalšímu drobnému odklonu od původní tváře ROTTING CHRIST, ale při pohledu na více jak dvacetiletou kariéru kapely, která byla vždy nezdolným vlajkonošem řeckého metalu, je více než jasné, že je to odklon logický a nadto i poměrně promyšlený a účelný. Vsadit na vlastní, v rámci celého světa vlastně ojedinělou historii a tradice, to je okamžik, který odjakživa nastavuje otevřenou dlaň všemu řeckému. A kdo mezi jinými by si toho měl být vědom více, než právě bratři Tolisové. „Aealo“ (alias řecké synonymum pro katastrofu) proto působí jako jakýsi řecký manifest svého druhu, obhajující metalovým řemeslem hrdost, s jakou Řekové vždy (ehm, tedy alespoň až do nedávné přítomnosti) kráčeli dějinami. Některými kompozicemi doslova hýbou sebevědomé emoce („... Pir Threontai“ či „Demonon Vrosis“, podle všeho nejlepší skladba alba, strojovým tempem si svěřepě razící cestu vpřed fantastickou kytarovou melodií), jiné zas doslova rotují ve víru živočišné řecké přirozenosti (titulní „Aealo“ nebo „Fire, Death And Fear“) a na albu nechybí ani okamžiky, kdy kapela tak trochu zvolní, aniž by ovšem tratila cokoli zásadního ze svého poměrně originálního znění („Thou Art Lord“, která možná i díky hostujícímu Nemtheangovi z PRIMORDIAL připomene dávné PARADISE LOST). Všechno dohromady je to pak pravý řecký dark metal, jemuž vskutku sluší i zvláštně uřvaný projev Sakise Tolise za mikrofonem, a jemuž byste chtěli cokoliv jiného, jen ne přijít do cesty.

Závěrečný pamlsek na cestě k Thermopylám, kde v pokoji odpočívá zřejmě největší řecká sláva, obstarává cover verze skladby „Orders From The Death“ známé avantgardní pěvkyně řeckého původu Diamandy Galás. Ten za vydatného přispění samotné umělkyně dokonale dokresluje celou tu zpočátku poněkud nenápadnou, přesto však majestátní atmosféru, jíž Řekové, pokud chtěli dostát své pověsti a charismatu zvoleného tématu, absolutně nemohli minout. Stalo se a já mám takový pocit, že tenhle fakt výrazně promluví do většiny výročních žebříčků, jež budou bilancovat rok 2010 na metalové scéně.